První prototyp vzlétl 18. listopadu 1978. Dodávky sériových letounů pro ozbrojené síly USA začaly v květnu 1980. Operační způsobilosti dosáhla první letka modelů A/B v roce 1983 a modelů C/D v roce 1987. Výrobce předal tisící Hornet (F/A-18 D pro námořní pěchotu) 22. dubna 1991. Ještě předtím stačily Hornety nalétat do 10. dubna 1990 milion letových hodin, 17. září 1993 bylo dosaženo dvou milionů letových hodin a do dubna 1998 3,3 milionu letových hodin.

Výroba letounů Hornet má probíhat minimálně do roku 2015, což jeho současným i budoucím uživatelům spolehlivě zajistí provoz a údržbu na velmi dlouhou dobu.

Drak letounu F/A-18 Hornet je zhotoven převážně z klasických lehkých kovů. Potah křídla, ocasních ploch a některých trupových panelů je z uhlíkatých kompozitů. Hornet je konstruován pro vysokou odolnost v boji, a proto byla zvolena koncepce dvoumotorového uspořádání. Některé důležité palubní systémy jsou umístěny dále od sebe, aby nemohlo dojít k jejich současnému vyřazení zásahem do jednoho místa. Hydraulická soustava má dva zcela oddělené systémy a pro výrobu elektrické energie jsou k dispozici rovněž dva generátory. Velká péče z hlediska odolnosti proti požáru byla věnována nádržím a rozvodu paliva. Palivové nádrže mají samosvorné obaly a pokud k jejich proražení dojde, řešení vnitřních prostor draku zabraňuje, aby palivo proteklo k motorům. V letounu je rovněž zabudované účinné hasící zařízení. Posádka má k dispozici vystřelovací sedačky použitelné i na zemi a při nulové dopředné rychlosti. Výhody konstrukce letounu navrženého s ohledem na podmínky tvrdé služby na letadlových lodí se příznivě projeví při provozu z pozemních základen. Robusní drak zaručuje dlouhou životnost, odolnost proti poškození, provozní spolehlivost a možnost použití letounu v náročných klimatických podmínkách (Hornety operují ze základen na severu Finska až po tropické oblasti Malajsie). Výborné manévrovací schopnosti a možnost přesného přistávání na palubách letadlových lodí představují další kladné vlastnosti při provozování Hornetů z pozemních základen. Vzhledem k omezeným prostorům letadlové lodi je letoun navržen s ohledem na menší závislost na pozemním zabezpečení i údržbě (vestavěná rozsáhlá testovací a kontrolní aparatura). Sklopné vnější části křídla snižují nároky na prostor při parkování na volné ploše a letoun lze umístnit i do menšího individuálního zodolněného úkrytu.

• Vyhledávání cílů v celém rozsahu záběru radiolokátoru (range-while-search) až na maximální vzdálenost přibližně 148 km.
• Sledování vybraného cíle při současném vyhledávání dalších cílů (track-while-scan). V tomto režimu je radiolokátor schopen současně sledovat až 10 cílů a o osmi z nich zobrazovat informace pilotovi. V kombinaci z autonomně naváděnými protiletadlovými řízenými střelami AIM-120 AMRAAM umožňuje tato funkce vést boj proti několika cílům současně.
• Podrobné prohledávámí prostoru okolo již zjištěného cíle (raid-assessment) umožňuje přesně rozlišit například dva těsně vedle letící cíle.
• Sledování cíle na krátkou vzdálenost (frequency agility), ve kterém radiolokátor pracuje v režimu řízení palby palubního kanónu.
• Pro přesné použití palubního kanónu je možná ještě funkce (gun acquisition), kdy radiolokátor snímá prostor zorného úhlu čelního průhledového displeje a zaměřuje se na první zjištěný cíl v dané vzdálenosti.
Při použití proti pozemním cílům má pilot k dispozici následující funkce:
• Sledování terénu pro řízení letu v přízemní výšce a vyhýbání se terénním překážkám (terrain avoidance).
• Vyhledávání a sledování stacionárních nebo pohyblivých pozemních cílů (tracking of fixed and moving ground targets).
• Proměnný úhel vyzařování, neboli mapování syntetizovanou aperturou SAR - synthetic aperture radar), kdy tento režim umožňuje získat radiolokační obraz terénu s velmi vysokým rozlišením.
• Přesné měření rychlosti letu (precision velocity update), které se používá pro upřesnění nebo korekci palubního inerciálního navigačního systému.
• Měření přesné vzdálenosti vybraného pevného nebo pohyblivého cíle (air-to-surface ranging).
• Mapování terénu (ground-mapping)
• Zjišťování hladinových cílů (surface vessel detection).

Kanada - Prvním zahraničním uživatelem Hornetů se stalo kanadské letectvo. Svůj první letoun převzalo v říjnu 1982, poslední pak v září 1988. Celkem bylo dodáno 138, z nichž 98 bylo v jednomístné a 40 v dvoumístné verzi. Tyto stroje v podstatě odpovídají americkým F/A-18A a F/A-18B a nesou označení CF-18A, resp. CF-18B. Letouny operují z kanadských základen Cold Lake, Alberta a Bagotville. Kanadské vojenské letectvo v současné době zvažuje možnost realizace programu prodloužení životnosti svých letounů Hornet s tím, že by došlo současně i k modernizaci jejich avioniky.

Austrálie - První jednotka australského letectva Royal Australian Air Force (Operational Conversion Unit) se základnou Williamtown obdržela své první letouny Hornet v květnu 1985. Dodávky Hornetů pro RAAF byly splněny v květnu 1990. Většina z celkem 75 zakoupených strojů (57 jednomístných a 18 dvoumístných) byla v Austrálii smontována. Letouny zde nesou označení AT-18A a ATF-18A a opět odpovídali verzi F/A-18A, resp. F/A-18B a dnes operují ze základen Williamtown na východě a Tindal na severu tohoto kontinentu. V současné době celá tato australská flotila letounů F/A-18 prochází dvoufázovým programem upgrade, kdy je do nich montována nová avionika, nové prostředky pasivní a aktivní ochrany, nový radar a nejmodernější zbraňové systémy pro vedení vzdušného boje.

Španělsko - Španělské letectvo obdrželo první z celkem 72 objednaných Hornetů v červenci 1986, poslední v roce 1990. Dodávka zahrnovala 60 jednomístných a 12 dvoumístných strojů, které odpovídali verzím F/A-18A/B. Pro lepší odlišení se používá i označení EF-18A a EF-18B, ale ve španělském letectvu jsou Hornety známé jako C.15, resp. CE.15. Letouny operují ze základen Zaragoza, Torrejon a Meron. V září 1995 si španělské vojenské letectvo objednalo dalších 24 letounů F/A-18A, které byly dříve používány americkým letectvem U.S. Navy. Do dubna 1998 jich už bylo dodáno 13 kusů.

Kuvajt - Letectvo tohoto arabského státu podepsalo kontrakt na dodávku 40 letadel (32 F/A-18C a 8 F/A-18D) v srpnu 1988. Celá dodávka byla splněna v srpnu 1993. Letouny se nacházejí na základně Al Jabar poblíž města Kuwait City. Tyto letouny byly jako první vybavené novými motory F404-GE-402 EPE firmy General Electric se zvýšeným výkonem.

Finsko - Finské vojenské letectvo uzavřelo kontrakt na 64 letadel v červnu 1992. Sedm dvoumístných F/A-18D bylo dodáno kompletních z USA firmou Boeing. První čtyři přistáli na letišti Pirkkala poblíž Tampere 7. listopadu 1995. Přelet z továrního letiště v americkém St. Louis trval devět a půl hodiny a letouny doplňovaly palivo ve vzduchu z tankovacích KC-10. Zbylé tři stroje následovaly v únoru 1996. Zbývajících 57 jednomístných F/A-18C je montováno ve Finsku v Halli u subdodavatele firmy Boeing, společnosti Finavitec z dodaných sad komponentů. První stroj dodal Finavitec v červnu 1996 a poslední by měl následovat v roce 2000.

Švýcarsko - Tato další evropská země zakoupila dva kompletní stroje F/A-18 a 32 sad těchto strojů pro vlastní montáž včetně podpůrných zařízení a služeb. První F/A-18D přilétl do Švýcarska v prosinci 1996 a první F/A-18C pak počátkem roku 1997. Soupravy pro montáž zbývajících 32 letadel byly dodány v roce 1997. V současné době probíhá montáž těchto strojů u firmy Swiss Aircraft and Systems Co. v Emmenu poblíž Luzernu ve Švýcarsku, která bude také zajišťovat jejich následný běžný provoz.

Malajsie - Kontrakt na dodávku osmi strojů F/A-18D včetně následné podpory podepsala Malajsie v prosinci roku 1993. Všechny tyto letouny byly dodány během roku 1997.

Thajsko - objednalo čtyři stroje F/A-18C a stejný počet F/A-18D. Zahájení jejich dodávek se plánuje na rok 1999.

O možnosti zakoupit v budoucnu tato letadla uvažují v současnosti země jako Filipíny, Chile, Česká republika, Maďarsko a Polsko.

Válka v Perském zálivu
Bojových akcí v rámci operace Desert Storm se účastnilo celkem 220 strojů amerického námořnictva, námořní pěchoty a kanadského letectva. Letouny operovaly z palub letadlových lodí i pozemních základen a provedly více než 11 000 bojových akcí, což reprezentuje více než 30 000 letových hodin. Díky své víceúčelovitosti, Hornety prováděli přímou leteckou podporu pozemních vojsk, údery na cíle v hloubce protivníkova území, umlčování protivzdušné obrany, stíhací doprovod, bojové vzdušné hlídkování, přehrazování vzdušného prostoru nad bojištěm, protivzdušnou obranu uskupení hladinových plavidel, průzkum i úkoly předsunutého leteckého návodčího. Těmto akcím odpovídala i používaná výzbroj, kterou především tvořily protiletadlové řízené střely středního dosahu AIM-7 Sparrow, protiletadlové řízené střely krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder, dále pak protizemní řízené střely AGM-65 Maverick i nejmodernější AGM-84E SLAM, protiradiolokační řízené střely AGM-88 HARM a AGM-45 Shrike. Z další protizemní munice to byly především laserem naváděné pumy řady Paveway II, řízené klouzavé pumy AGM-62 Walleye, klasické pumy MK-82/83/84, kontejnerové pumy MK-20 Rockeye a napalmové pumy.

Do akcí se zapojilo i 30 kanadských CF-18A/B, hlavní tíhu bojů však neslo 186 strojů F/A-18 U.S. Navy a U.S. Marine Corps. Proto si účast amerických strojů zaslouží podrobnější zmínku. Americké námořnictvo nasadilo do války celkem 102 Hornety, které se nacházely na palubách letadlových lodí Roosevelt a Midway operujících v Arabském zálivu a nosičů Saratoga a America plavících se ve vodách Rudého moře. Již první den operace Desert Storm demonstrovaly Hornety svoji schopnost rychlé adaptability. Odpoledne 17. ledna 1991 vzlétla z letadlové lodi Saratoga dvojice strojů F/A-18C patřících k letce VFA-81. Jejich piloti (poručíci Mark Fox a Nick Mongillo) měli za úkol napadnout letiště známé pouze jako H-3 na jihozápadě Iráku, které bylo od Saratogy vzdálené téměř 1000 km. Každý z obou letounů nesl čtyři pumy MK-84 s hmotností po 907 kg, dvojici protiletadlových řízených střel AIM-9 Sidewinder, stejný počet řízených střel AIM-7 Sparrow, a pod trupem zavěšenou přídavnou nádrž s 1250 litry paliva. Ve chvíli, kdy oba letouny dosáhly cílové oblasti a jejich radiolokátory již byly přepnuty na režim proti pozemním cílům, dostali piloti F/A-18 varování z letounu včasné výstrahy E-2C Hawkeye o blížící se dvojici nepřátelských letounů. Američané okamžitě přešli na režim pro vzdušný boj, radiolokátory Hornetů oba neznámé letouny zjistily, zaměřily a po identifikaci následovalo rychlé zničení. Mark Fox odpálil proti prvnímu iráckému MiGu-21 nejprve protiletadlovou řízenou střelu Sidewinder. Protože si vzhledem k relativně velké vzdálenosti nebyl jist, použil pro jistotu i střelu Sparrow. Iráckou stíhačku nakonec zasáhly obě rakety a MiG-21 explodoval ještě ve vzduchu. Pouze o několik vteřin později sestřelil Nick Mongillo i druhý MiG-21, a to za použití řízené střely Sparrow. Poté, co se vypořádali se svými protivníky, přepnuli piloti své radiolokátory zpět na režim proti pozemním cílům, z výšky 5750 m odhodily pumy na irácké letiště a bezpečně se vrátili na letadlovou loď.

Americká námořní pěchota nasadila do bojů celkem 83 Hornety, které operovaly z Bahrajnu. Jednalo se o šest letek se stroji F/A-18A/C a jednu letku s F/A-18D. Hornety námořní pěchoty provedly během 42 válečných dnů celkem 5100 bojových letů v trvání 10 410 letových hodin. Jednalo se opět o široké spektrum úkolů - například od vzdušného zajištění transportních vrtulníků, přes umlčování protivzdušné obrany (bylo odpáleno více než 250 protiradiolokačních řízených střel AGM-88 HARM) nebo ničení nejrůznějších pozemních cílů v rámci přímé letecké podpory až po akce v hloubce iráckého území prováděné za všech světelných a ztížených povětrnostních podmínek. Zvláštní zmínku si zaslouží taktická stíhací-bombardovací letka pro každé počasí VMFA(AW)-121 s 12 letouny F/A-18D. Tyto právě do výzbroje zaváděné letouny plnily při válce v Perském zálivu především dva typy poměrně netradičních úkolů. Letouny, resp. jejich posádky se používali ve funkci tzv. taktického leteckého koordinátora a vzdušného předsunutého návodčího (FAC - Forward Air Controller). Protože posledně zmíněnou roli většinou dříve plnili pomalejší turbovrtulové stroje OV-10D, přineslo nasazení F/A-18D pro tento typ úkolu i změnu v jeho označení na "Fast - FAC", neboli "rychlý předsunutý letecký návodčí". Právě rychlost se stala nejúčinnější obranou F/A-18D před pozemními protiletadlovými řízenými střelami s infračerveným samonaváděním. V roli "Fast - FAC" tyto letouny vyhledávaly a neřízenými dýmovými raketami označovaly úderným strojům cíle, kterými byly dělostřelecké komplety, odpalovací zařízení řízených střel, obrněné prostředky, živá síla a zákopové linie. Funkce FAC, která se začala používat ve válce ve Vietnamu, měla i v Perském zálivu opodstatnění. I když celý proces od zjištění a vyhodnocení nepřátelského cíle, přes zorganizování útočné akce až po vyslání úderných a podpůrných letounů, probíhal v Zálivu nesrovnatelně rychleji, přece jenom se stávalo, že úderné letouny po příletu do cílové oblasti určené cíle nenalezly. Proto přibližně půl hodiny před úderem se v cílové oblasti objevil F/A-18D, jehož druhý člen posádky zjišťoval skutečné postavení nebo důležitost cílů, na které pak naváděl přilétávající úderné stroje. Ve funkci předsunutého leteckého návodčího dokázal jeden dvoumístný Hornet "pracovat" až pro dvacet úderných strojů. Kromě toho se tyto letouny používaly i pro vyhledávání cílů pro pozemní nebo námořní dělostřelectvo. Dvoumístné F/A-18D se samozřejmě používaly i k dalším úkolům včetně ničení cílů v noci a za špatných povětrnostních podmínek, kdy posádky používali individuální noktovizory Cat´s Eye připevněné na pilotních přilbách a termovizního systému FLIR podvěsného navigačního kontejneru AN/AAS-50.

Během války se plně prokázala i výborná spolehlivost a vysoká bojeschopnost Hornetů U.S. Navy a U.S. Marine Corps. Celková bojeschopnost dosahovala 90,4%. Žádná z bojových akcí neskončila s nezdarem v souvislosti s problémy s údržbou letounu. Stroje F/A-18 z letadlové lodi Saratoga například dosáhly v jednom období války měsíčního náletu 128,5 hodiny na letoun. Čas pod 30 minut mezi dvěma bojovými akcemi údajně nebyl ničím vyjímečným. Ani námořní pěchota nezůstávala pozadu. Podle informací velitele letecké skupiny U.S. Marine Corps plukovníka Rietsche totiž 11 ze 12 již zmíněných letounů F/A-18D letky VMFA(AW)-121 dokázalo v únoru 1991 nalétat 1430 hodin během pouhých 26 dnů. Vysoká odolnost letounu se projevila pouze v jediné bojové strátě F/A-18 během 30 000 letových hodin. Čtyři další letouny byly zasaženy iráckou protivzdušnou obranou, ale všechny se dokázaly vrátit na základnu. Jeden letoun byl například zasažen protiletadlovou řízenou střelou do zadních partií obou motorů a přesto doletěl 200 km zpět na svoji domovskou základnu. Všechny čtyři zasažené stroje se po opravách vrátily během 48 hodin do operačního používání.

Bosna a Hercegovina
Své bojové schopnosti a velkou údernou sílu Hornety znovu prokázaly o několik let později - tentokrát přímo v Evropě nad územím Bosny a Hercegoviny. Stroje F/A-18 U.S. Navy a U.S. Marine Corps zajišťovali v rámci letecké skupiny NATO podporu pozemním silám OSN. Nad Bosnou operovala například i taktická stíhací-bombardovací letka pro každé počasí VMFA(AW)-533 s letouny F/A-18D americké námořní pěchoty. Jejich dvanáct strojů bylo od 23. března do 18. září 1995 rozmístěno na italské základně Aviano. První dva měsíce plnily posádky řadu úkolů v rámci operace "Deny Flight". Na přelomu května a června se pak tyto letouny přímo podílely na bojových akcích při záchraně sestřeleného amerického pilota letounu F-16 Scotta O´Gradyho. Nejdůležitější bojové vystoupení zmíněné letky i celého letectva NATO přišlo na přelomu srpna a září. V rámci operace "Deliberate Force" zahájilo 30. srpna letectvo NATO sérii úderů na pozice bosenských Srbů především v okolí Sarajeva. Letka VMFA(AW)-533 provedla přibližně 100 bojových akcí. Pro ničení pozemních cílů používaly F/A-18D především laserem naváděné pumy GBU-16, jejichž bojová část má hmotnost 455 kg. V oblastech, kde by v okolí vojenských cílů mohlo být vážně ohroženo i civilní obyvatelstvo, se používaly pumy GBU-12 s bojovou částí o hmotnosti 227 kg. Při těchto akcích měly posádky dvoumístných Hornetů k dispozici střelecký kontejner Nite Hawk AN/AAS-38A. Piloti F/A-18D rovněž prakticky jako jediní používali noktovizory Cat´s Eye. Proto stroje F/A-18D často operovaly pod příkrovem noci (více než 50% všech bojových akcí v rámci operace Deliberate Force) i v malých výškách a byly pověřovány riskantními akcemi, jako například umlčováním protivzdušné obrany. Do operace Deliberate Force, vedle osmi španělských EF-18A, intenzivně zasáhly i Hornety amerického námořnictva. Operovaly z letadlové lodi Theodore Roosevelt plující v jaderském moři. Ta měla na své palubě celkem tři letky po deseti strojích F/A-18C "Night Attack". Kromě velmi dobrých bojových výsledků a vysokého stupně bojeschopnosti Hornety opět potvrdily i své nízké nároky na údržbu. Během zmíněného nasazení z letadlové lodi bylo údajně dosaženo poměru 9,9 hodin údržby na jednu letovou hodinu.

Projekt F/A-18E/F byl na základě požadavku U.S. Navy zahájen v roce 1991, v červnu 1994 byl program definitivně odsouhlasen. První prototyp vzlétl koncem roku 1995. Sériové stroje by měly být zařazovány do výzbroje na přelomu let 1998/99. Operační způsobilosti dosáhne první letka v roce 2000.

Letoun má radiolokátor typu AN/APG-73, který používají i letouny F/A-18C/D vyráběné po květnu 1994. Stroj však dostal nový integrovaný obranný systém nové generace (výstražné přijímače, aktivní rušiče a zařízení na vytváření klamných cílů), který se zmíněnými úpravami omezujícími zjistitelnost radiolokátory má výrazně zvýšit odolnost letounu v boji.

Ne všechny jednotky s letouny F/A-18 nacvičují bojové situace. Jednou z nich je skupina námořního letectva Blue Angels - Modří andělé. Jejich sestavu tvoří šest pilotů, 5 příslušníků NAVY a jeden z námořní pěchoty Marines.

Osm měsíců v roce cestují po celém území USA a každý týden předvádějí leteckou show. Jejich úkolem je propagovat námořní letectvo prostřednictvím nádherné podívané. Hlavní část představení odlétají čtyři letadla, velitel, dvě čísla a slot, letící v těsné sestavě. Zatímco dva sólisté předvádějí závratné manévry. Do začátku sezóny musí piloti nacvičit let v sestavě, kdy jsou od sebe letouny vzdáleny necelý metr. Ze země to vypadá, jako by se letadla téměř dotýkala křídly. Během manévru jakým je třeba Double Farwell, určuje velitel směr i výšku letu, zatímco čísla dávají pozor, aby se k sobě nedostala příliš blízko.

Ze země se zdá, že se letouny pohybují s naprostou lehkostí, ale pohled zevnitř pilotní kabiny svědčí o tom, že to tak není. Aby se předešlo jakémukoliv náhodnému pohybu řídící páky, je na ni přidaná pružina, která páku odtlačuje směrem od pilota. Ten, aby udržel letoun v přímém směru, musí neustále přitahovat páku směrem k sobě silou 18 kp, to vše dohromady z takového létání dělá extrémně obtížnou záležitost, především při letu ve spirále směrem vzhůru. Piloti, kteří potřebují dokonale ovládat svůj stroj, nenosí ochranné tlakové kombinézy.

Dva sólisté provádějí při představení ty nejzběsilejší manévry. Některé z nich přímo vyrážejí divákům dech, např. letí-li proti sobě a na poslední chvíli se minou břichy k sobě, patří k nim také vertikalní oboustranný Pitch, oboustranný nůžkový Etch Pass, Tag Evening Cross a další.

Vidět představení Blue Angels je nezapomenutelný zážitek.